V sobotu jedu na Camp 15+ a fakt se těším. Nejen na kámoše a program, ale hlavně na to, že je to místo, kde se učím rozhodovat úplně přirozeně. Není to jako u testu ve škole, kde zakroužkuješ A, B nebo C. Tady mám opravdovou volbu. A najednou je jen na mně, co si vyberu, s kým do toho půjdu a jak to dopadne.
Na tomhle campu není všechno nalinkované. Nemám rozvrh, kde by mi někdo od rána do večera říkal, co přesně dělat. Můžu si vybírat z programů, které chystají vedoucí, nebo z těch, co si připraví ostatní kluci a holky. A když mě zrovna nic nezaujme, můžu požádat někoho z dospělých o vlastní program, nebo si něco vymyslet sám.
To je podle mě super. Protože svoboda neznamená jen „dělám si, co chci“. Svoboda taky znamená, že si musím vybrat – a pak s tím i něco udělat.
Nejvíc mě zajímá celotáborová hra. Není to o tom, že všichni bojují proti sobě. Je to spíš jako velká deskovka, kde pořád něco rozhoduju. Budu sbírat body, získávat táborové hodnosti a s nimi různá práva. Budu si vydělávat camp many, za které si můžu koupit věci, co mi pomůžou ve hře.
A tady přichází ta hlavní otázka: Co teď udělám? Utratím camp many hned, nebo si je schovám na později? Půjdu sám, nebo se domluvím s partou? Zariskuju, nebo zvolím jistotu? Vyrazím hned, nebo si nechám síly na důležitější chvíli?
Přesně tohle mě baví. Nejde jen o to být nejrychlejší nebo nejsilnější. Jde o přemýšlení, domlouvání a odvahu se rozhodnout.
Jasně, občas se rozhodnu blbě. To se stává. Třeba špatně odhadnu situaci, nebo se s někým nedomluvím. Nebo utratím camp many za něco, co se ukáže jako k ničemu. Nebo se vydám cestou, co vypadala dobře, ale nakonec mě jen zdrží.
Ale chyba není konec světa. Je to zkušenost. Důležité je, co udělám potom – jestli budu svalovat vinu na ostatní, nebo si řeknu: „Dobře, co příště udělám jinak?“
Po hře přijde vyhodnocení. A to je možná ještě důležitější než hra samotná. Řekneme si, co se povedlo, kde jsme ztratili čas, kde jsme se špatně domluvili, kdo měl dobrý nápad a co příště zkusíme jinak.
A právě tam se podle mě naučím nejvíc. Protože nestačí něco zažít. Musím taky pochopit, co se vlastně stalo a proč.
Camp 15+ je pro mě zajímavý hlavně tím, že mi dává prostor. Neříká mi každou minutu, co mám dělat. Nechá mě vybírat, zkoušet, domlouvat se, dělat chyby a poučit se z nich. A to je podle mě dobrý trénink do života.
Protože i mimo camp se budu rozhodovat pořád – s kým budu trávit čas, do čeho dám energii, kdy řeknu ano a kdy ne, kdy půjdu s partou a kdy si radši půjdu vlastní cestou.
Takže až dostanu možnost si vybrat, neberu to jako nic extra. Beru to jako šanci zkusit si, jaké to je rozhodovat sám za sebe. Protože jasně, někdo jiný by to za mě mohl vyřešit. Jenže pak by to byla jeho cesta, ne moje.