Chci vám říct o jedné věci, co se stala u nás ve třídě.
Znáte ten pocit, když víte, že něco není pravda, ale všichni kolem tvrdí opak? A vy tam jen stojíte a v hlavě vám běží: Mám mlčet? Mám se přidat? Nebo říct, co jsem viděla?
Tahle situace začala úplně normálně. Kluci před vyučováním zase blbli – hlavně Tonda, Viktor a další. Měli míč, kopali ho v chodbě, smáli se, dělali kraviny. A pak: rána. Rozbité okno.
Přišli učitelé, školník, a začalo vyšetřování. A najednou – všechno to hodili na Marka. Ten tam přitom jen stál. Nekopal, nesmál se, nic. První to řekl Viktor, kterého se většina bojí.
Marek jen koukal, jak ho hodili přes palubu. Nevěřil tomu.
Po škole byl úplně na dně. Učitelka volala jeho rodičům, měl prý zaplatit nové okno, dostal zápis a hrozil mu kázeňský postih.
A Jirka? Ten tam byl taky. Věděl, jak to bylo, ale nevěděl, co s tím. Večer skoro nespal. Ležel v posteli, koukal do stropu a v hlavě měl prázdno. Věděl, že když řekne pravdu, všechno se otočí proti němu. Kluci ho vymažou ze skupiny, budou se mu smát, možná mu i nadávat. A co když zůstane úplně sám?
Nakonec se rozhodl, že se za Marka postaví. Druhý den se sebral a zašel za učitelkou. Řekl jí pravdu. I jména.
A pak se to spustilo. Kluci se s ním přestali bavit. Tonda mu řekl, že je zrádce. Viktor po něm při tělocviku hodil plastovou flašku s vodou. Nikdo z nich už s ním nechtěl sedět.
Ale… my ostatní jsme věděli, že to, co udělal, bylo správné. Ne každý by to dokázal. Já taky mlčela. A upřímně – mrzí mě to.
Tak vám to píšu aspoň teď. Protože někdy říct pravdu bolí. Ale mlčet bolí ještě víc.