Naše vesnická banda byla prostě top. Ve věku jedenácti let jsme měli kola a každý den jsme s nimi vymýšleli a prováděli různé kousky. Já však byl ten poslední, který se ještě nenaučil jezdit bez držení řídítek. Kluci, co byli mladší než já, to brali jako hračku. Ale já? Já to prostě neuměl. A tak jsem neustále trénoval, až mi to jednoho dne konečně vyšlo. Radost, kterou jsem cítil, když jsem poprvé projel na kole bez řízení, byla nepopsatelná!
Po obědě za mnou přišla mamka a řekla: "Hele, skočíš do krámku pro nákup?" Vzal jsem tašku, pověsil ji na řídítka, sedl na kolo a vyrazil. Když jsem se cestou zpátky setkal s kamarády, napadlo mě, že bych jim mohl předvést, jak umím jezdit bez držení řídítek. Rozjel jsem to naplno, ruce jsem dal pryč ze řídítek a ... Úplně jsem zapomněl na tašku na řídítkách. Spadl jsem jako pytel brambor a po škvárové cestě jsem se rozplácl po celé délce svého těla. Byl to brutální pád. Krev byla všude, škvára se mi zařízla do kůže a nehet na prostředníčku odešel neznámo kam. Zbytek mi doktoři v nemocnici museli odstranit. No bolest to byla pekelná. Ještě dnes je poznat, že prst se liší od ostatních.
Když to shrnu, naučil jsem se několik věcí. Zaprvé, bez ohledu na to, jak moc si člověk myslí, že je frajer, fyzika a gravitace vždy mají poslední slovo. Zadruhé, nákup na řídítkách a kaskadérské kousky rozhodně nepatří dohromady. A zatřetí, pokud se už rozhodnete pro něco riskantního, nezapomeňte na možné důsledky. Já skončil s odřenou kůží až na kost, zdeformovaným prstem a dva měsíce bez možnosti jezdit na kole.