Můj strejda byl asi za mlada dobrej týpek - dlouhé vlasy, dobrý hlášky a bavilo ho bavit ostatní, hlavně během vyučování. To ale nebavilo učitele a tak chodil na kobereček do kabinetu, někdy i do ředitelny. Díky tomu byl samá poznámka, v žákovský převažovaly pětky a v osmé třídě propadl (v pololetí za čtyř předmětů, ty si opravil a na konci ze dvou jiných, dokonce měl čtyřku z hudebky). Pak mu nezbylo nic jiného, něž jít do učňáku na soustružníka. Po vyučení dělal v továrně, což znamenalo vstávat v půl páté, ve tři být doma, pak tréning, večer pokec s kámošema a o víkendu na vodu, v zimě na lyže. No a takhle to šlo týdny, měsíce, roky. Nuda a pruda.
Jednoho se seznámil na vodě s bezva lidmi, kteří vedli vodácké oddíly. S těmi se často setkával, protože ho vzali mezi sebe a mluvili spolu o všem možném. Ti ho přesvědčili, že má na víc, jen se pro to musí rozhodnout. Strejda tomu dlouho nevěřil, ale v hlavě mu to vrtalo, to zas jo. Po nějakém čase se rozhodl, že za deset let už nebude v továrně a bude pracovat s mládeží, což ho v to dobu bavilo. prvním krokem byla střední škola. Ze začátku to bylo drsný, protože se neuměl učit, nicméně to zvládl. Pak se přihlásil na Filozofickou fakultu a napodruhé se tam dostal. Během studií změnil zaměstnání a opravdu začal pracovat s mládeží. Po vejšce tam začal pracovat jako ředitel. Po nějakém čase si dokonce udělal rigorózní zkoučku a dnes je z něj doktor filozofie. Jedno těžké rozhodnutí znamenalo totální změnu života, spoustu práce, ale splněný sen.