Moje kamarádka Natule musela chodit několik let hudebky na klavír. Dlouhá leta vysvětlovala rodičům, že tam chodit nechce. Ti jí po několika letech řekli: „tak tam už nechoď, ale musíš si to
zařídit sama.“ To bylo pro Natuli hrozné, protože měla paní učitelku docela ráda. Celý červen se odhodlávala, že to paní učitelce řekne a jak jí to řekne. Už tu byla poslední hodina a Natule se rozhodla, že to paní učitelce řekne při loučení. Paní učitelka byla ale při loučení rychlejší. Povídala jí, jak se na ní těší, jak pro ni už připravila nové skladby na další rok… Natule s hrůzou poslouchá, co paní učitelce říká - místo rozloučení jí také řekla, že se na ní také těší. V září pokračovala a svojí nerozhodností si prodloužila činnost, která jí vůbec nebavila. Teď si to sečtěme: Naty chodila další rok na klavír asi 40x, to je 40 hodin, 20 hodin chodila na noty a v týdnu cvičila tak tři hodiny. To je dohromady 180 hodin, které vlastní nerozhodností protrpěla.